Sandman 10: Tryzna

Tryzna - slavnost na počest zemřelých. Slovník cizích slov.

Jinak též panychida, i když v té je obsažen ten ostentativní náboženský význam. Byli jste někdy na tryzně? Já jsem byl před pár lety, když mi v zimě zemřela prateta. Pocházela z širší větve naší rodiny a po krátkém a nudném obřadu s odporně kýčovitým proslovem nás její příbuzní pozvali na oběd do tmavé zaplivané hospody aspoň osmé cenové kategorie. Nálada byla mizerná, jídlo ještě horší, … Nechtěl bych propadat sentimentu. Ne teď, když jsem za sebou uzavřel mikrokapitolu svého života. Nepohřbil jsem tetičku, pohřbil jsem Morfea.

Pokud máme mluvit o desátém svazku Sandmana, je nutno říci, že, aniž byste měli přečtené minimálně všechny předešlé díly, nebudete asi do poloviny knihy vědět, o co v ní jde. Naopak každému kdo má ságu načtenou muselo být jasné, že příběh jaksi eskaluje a v Blahovolných vygradoval do grandiózního finále. A Tryzna, to je vskutku jen epilog a taková melancholická tečka za třetím nejstarším z rodu Věčných. Pozoruhodně se v ní schází všechny známé tváře i postavy s novými tvářemi, které jste potkávali v průběhu minulých devíti dílů, a musím říct, že některá z těch setkání vyvolají úsměv na rtech. Ono totiž není od věci, že každý díl a pomalu každý příběh maluje jiný kreslíř. Samotné pojetí Morfea se během těch desíti svazků měnilo k nepoznání (i když Delirium je schopná se změnit z okýnka na okýnko), oč víc se změní vedlejší postavy. Právě kresba byla kolikrát trnem v oku mnohému českému čtenáři. (Koneckonců první čtyři svazky vyšly černobíle a to se ne každému líbí.) Není tajemstvím, že Sandman je mnohem více příběhový a doprovodné obrázky hrají spíše vedlejší part, na druhou stranu když si kupuji komix, a Sandman není ten levnější, očekávám grafické zpracování na nějaké úrovni. Tryzně se to povedlo a kresba je skvostná.

Co se příběhu týče, dá se říct, že bezprostředně navazuje na Blahovolné a jako na správné smuteční hostině se zde schází staří známí, postavy z průřezu ságou a vzpomínají na starého krále snů. Někteří se naopak vyrovnávají s přítomností nového Sna, Daniela Halla, jakési druhé inkarnace Sna. Nikoho asi nepřekvapí, když se v průběhu tohoto epochálního zakončení objeví dílčí příběhy, evidentně nesouvisející s hlavním dějem, (jeden z nich je o mém oblíbeném Robbu Gadlingovi, nesmrtelném muži) který končí setkáním rodiny Věčných u večeře s novým Snem asi v polovině svazku. Možná je to trochu škoda, protože interakce mezi starými Věčnými a Danielem Hallem by byla přinejmenším zajímavá, v lepším případě zábavná. Ale očekávat něco takového byla asi čirá naivita. 

Za tento komix srdečně děkujeme našemu partnerovi, společnosti Crew.