Poslední Incal

15. prosince 2018 Morzael Diskuze (0)
Poslední Incal

Co by to bylo za rok, kdyby se v edici Mistrovská díla evropského komiksu neobjevil ani jednou Jodorowsky. V duchu tradice, jsme se tedy dočkali dalšího díla mistra psychomagických zážitků, epických sci-fi příběhů a zvrhlého erotična. Tak tedy vítejte zpátky v Jodoverse, pojďme se na zoubek podívat Poslednímu Incalovi.

Knihy Dobrovský

Žánr:

Sci-fi

Příběh:

Ten příběh už znáte. John DiFool, detektiv třídy R, padá volným pádem Uličkou sebevrahů vstříc kyselinové řece pod moderní megapolí. Jenže tentokrát něco nehraje. Tohle už prožil, tohle už zná. Jenže kdy? Jenže proč?

Mezitím, co se John snaží zjistit, co je zač a jaké je jeho místo ve vesmíru (a kdo ne, žejo), se vlády nad městem ujme černý mutant Betacondon. Ten vyhlásil válku veškerému organickému životu a snaží se celý vesmír proměnit v chladné, poslušné, metalické formy života. Jedinou nadějí pro vesmír je opět John Difool a pravá láska.

O komiksu:

Hele, tohle už jsem někde četl. To je to první, co mě napadlo po dočtení Posledního Incalu. Vlastně mě to napadlo už po přečtení prvních pár stránek.

A ne, nejde o tu záměrnou povědomou fraktalizaci příběhu Johna DiFoola a Incalu, o kterou se Jodorowsky pokouší a kterou se tolik prsí. Nejde ani o repetetivní motiv duchovní cesty, který se táhne napříč všemi Jodorowskyho příběhy.

Rozvětvení incalovského příběhu do stromu alternativních realit na mě nepůsobilo vůbec inovativně a promyšleně, ale naopak velmi pohodlně. Ale nevím, je taky možné, že jsem po Technokněžích došel do stádia, kdy jsem Jodorowskyho takříkajíc přežraný.

Tvůrčí proces příběhu Posledního Incalu mi trochu připomíná mě, když jsem stavěl mapu podle Středozemě v Heroesech 3. Strávil jsem nad ní celé léto. Mapa byla fakt rozlehlá. Vyhrál jsem si s každým kamenem, s každým stromem a skrytým úkolem. Fakt jsem byl na výsledek patřičně hrdý a dodnes ji hraji.

Ale představa, že bych měl někdy dělat něco tak pracného znovu od začátku, mě vysilovala už předem. Tak jsem se rozhodl jen pro určité variace mapy, které se hratelností sice tvářily jako něco nového, ale ve výsledku jsem jen přeskládal pár prvků.

Přesně takhle na mě působí Poslední Incal. Všechno už jsme viděli, všechno už někde Jodorowsky použil, akorát se mu tentokrát zalíbil nápad zákeřného viru, který rozkládá organickou hmotu. Tak ho narouboval na svoji předpřipravenou šablonu, postavám nasypal svoje generické dialogy podle hesla “jedna expozice vládne všem” a přizval nového kreslíře, aby z toho udělal opět to epické dobrodružství, které před lety vyneslo Joda do pozice kultovního komiksového scénáristy.

Vím, že to zní docela ostře a dost mě to mrzí, protože Jodorowskyho tvorbu mám hrozně rád, ale tady fakt kromě kresby nic moc inovativního nevidím. Dialogy, které popisují, na co postavy koukají, co zrovna cítí, co se chytají udělat, a jaká je podstata vesmíru, už mě tentokrát vyloženě vytáčely.

Jodorowsky neschoval myšlenky a svoji filosofii subtilně do příběhu tak, že si vše musel pospojovat sám čtenář, jak jsme u něj zvyklí. Ne, tentokrát to do vás Jodo sype od samého začátku. Vesmír zachrání pravá láska, sestimsmiř. Příběh tak nepůsobí jako další vypravěčský skvost mistra epického sci-fi, ale jako evangelium podle Joda. A třeba já na tyhle invazivní pointy nejsem příliš zvědavý.

Poslední Incal má navíc nevýhodu, že je vlastně pokračovatelem kultovního a nepřekonatelného Incalu. Jak dotáhnout tak vysoko nastavenou laťku tolik komplexního, promyšleného a milovaného příběhu. A nejen to. Nějakým způsobem tenhle kult důstojně uzavřít a ucelit.

Výsledek se podle mě prostě nezdařil. Vlastně mám spíš pocit, že to byl naprosto zbytečný počin. Incal na mě vždycky působil jako samostatné dílo, které se pavoukovitě rozbíhá do příběhů a myšlenek v hlavě čtenářů. Proč něco takového kazit nějakou definitivní koncovkou? A to jsem ještě nečetl Před Incalem, tak se teď docela děsím.

Kresba mi přišla na téhle knize to zdaleka nejlepší. Ladronn je sice zatížený na digitální kresbu, ale narozdíl od většiny současných přeborníků digitální kresby, má ta jeho duši. Obzvlášť v porovnání s plastickou kresbou Janjetova.

Ladronn se skvěle popral s původní Moebiovskou stylizací příběhu a “vylepšil” ji po svém. Podařilo se mu tak ctít původní dílo a zároveň přinést vlastní element. Množství detailů a nápadů, které do příběhu vnesl je neskutečné a na výsledek může být opravdu hrdý.

Když jsem viděl první kapitolu Po Incalu od samotného Moebia, kterou si můžete přečíst na konci knihy, tak jsem se upřímně zhrozil.

Nevím, jestli to bylo nějakým záměrem, který nechápu, nebo prostě jen tím, že Moebius už byl v letech a zdraví mu nesloužilo jako dřív, ale jeho kresba mi přišla fakt strašná. Vlastně působila jako parodie sama sebe. Jsem proto rád, že se do toho pln elánu pustil Ladronn a představil nám vlastní verzi Jodoverse.

Co se syntézy kresby a scénáře týče, tak upřímně nevím, kde hledat chybu. Protože výsledek není ani zdaleka extraliga, na kterou jsem u Joda zvyklý. Přechody mezi panely byly nepřirozeně skokové a čtení tak většinou působilo strašně trhaně. Jako kdybyste koukali na film, kde vás režisér nenechá užít si žádnou scénu, ale snaží se vás střihama co nejrychleji dostat do konce.

Celá kniha je tak prakticky jedna ohromná akční sekvence. To ale úplně nechcete u přemýšlivého sci-fi protkaného filosofií, psychologií, tarotem a východními naukami, na které se u Jodovi tvorby těšíte.   

Verdikt

S těžkým srdcem musím dát Poslednímu Incalu lehký nadprůměr. Jakkoliv mám Jodorowskyho tvorbu rád, nemůžu přehlédnout tu kopu nedostatků, které kniha má. Dorovnat se kultovnímu Incalu rozhodně není lehké, ale na druhou stranu, proč se o to vlastně pokoušet? Místo mistra Jodorowskyho, tak svazku vládne spíš José Ladrönn, kterého osobně umisťuji mezi absolutní mistry digitální kresby. Poslední Incal nakonec plní nechtěnou roli - místo, aby důstojně uzavřel příběh Incalu, připomíná nám, v čem je Incal tak jedinečné dílo, které nepřestaneme obdivovat, a kterému se jen tak něco nevyrovná.

Crew
Za spolupráci děkujeme nakladatelství Crew, které bylo založeno roku 1997, což z něj dělá nejstarší a zároveň největší komiksové nakladatelství v ČR. Už mnoho let poskytuje českým čtenářům světové komiksy česky a vydává svůj vlastní magazín Crew2 zaměřený na budování povědomí čtenářů o komiksech. Do pozornosti veřejnosti se také každoročně dostává svým vlastním festivalem Crwecon.

O autorovi

Morzael
Morzael

Na ComixZone hrdě zastávám funkci šéfredaktora. Na komiksy nemám vyloženě vyhraněný vkus, mám rád každé kvalitní dílo. Nejraději mám ovšem asi temnější horrorové a fantasy příběhy, rád si ale přečtu i dobrý noir. Své místo v mém srdci mají také superhrdinské komiksy, které rád čtu kvůli jejich poselství, o kterém pak s oblibou spekuluji a snažím se tyto myšlenky následně sumarizovat v mých zamyšleních.

Minotaur.cz
Minotaur.cz

Sdílet článek

Článek týdne

Batman / Želvy nindža II

Batman / Želvy nindža II

Najdete nás na Facebooku