Naruto 31: Svěřený sen

A máme tu konec prvního příběhu, ve kterém nám Naruto zestárl o dva roky a nahodil nové oblečení. Začátek vypadl slibně, bohužel ke konci nadšení vyprchalo.

Kišimoto má určitě co říct. Jde vidět, že ví co chce sdělit. Souboje a střety postav bývají většinou poutavé a zajímavé. Bohužel ve finální konfrontaci to vždycky dokáže malý detail pokazit.

 Nerad spoileruju, ale zde budu muset udělat vyjímku, protože to je zásadní moment v komiksu, který bude hnacím prvkem série. Takže pokud nechcete spoilery, tak přeskočte následující odstavec. Děkuji.

Sakura a Babi Čijo porazí Sasoriho. Dalo se to čekat. Souboj to byl zajímavý a poutavý, ale v posledních momentech sám Sasori, který vykládá, jak je nekompletní loutkou dá Sakuře „odměnu“ za vítězství – informaci, která ji dovede na setkání s jeho špehem u Oročimara. Jen tak sám od sebe jí to řekne a umře. Co to jako má znamenat? Tohle se vážně nepovedlo. Katastrofální umělé prodloužení příběhu.

Čili se nám ukončí souboj a my se soustředíme na tu zajímavější část. Kakaši a Naruto, kteří se snaží zachránit Gaaru. Deidara je představen jako postava, která má dostatečně zajímavé schopnosti a přehnanou osobnost, aby si ji oblíbilo velké množství lidí.

Zde ovšem více září Kakaši. Kišimoto mu dává novou schopnost, která ikdyž není dokonalá, tak je efektivní a dělá z kopírovacího nindži ještě lepší stroj na zabíjení než do teď. Spolu s Narutem dělají všechno, co můžou, aby se dostali ke.

Zde ovšem dochází k dalšímu problému. V minulém svazku se stalo to, že Lee a jeho tým byli konfrontováni svými klony. A najednou během jedné stránky jsou jejich problémy překonány a v ten pravý moment se můžou ukázat na scénu. Další berlička, která bije do očí.

Konec svazku se nese v lehké melancholii a řeší se Gaarův osud. Slzy tečou proudem, moudrá slova, přirovnání a klasická Narutovská poetika. Já chápu, co se tím snaží autor říct, ale jelikož už jsme podobnou situaci a zpodobnění viděli několikrát… Nechává mě to chladným a konec svazku oživují až poslední dvě stránky.

Kresebně zde máme zarytý standart. Nechci shazovat Kišimotovo výtvarné umění, nebo talent – ale nepřináší nic nového. Postavy jsou krásně čitelné, proporce zůstávají stejné a máme zde standart, který neurazí, ale bohužel ani neoslní. Tím, že má Kišimoto stabilní kresbu a funkční styl jen podtrhuje plynulost ze čtení. A v sérii, jakou je Naruto je to důležitý aspekt.