Klub rváčů 2: Gambit poklidu

10. října 2016 Morzael Diskuze (0) 7 palců

budete ho milovat za to, že ho nenávidíte

Klub rváčů 2: Gambit poklidu

Chuck Palahniuk je v Praze na festivalu spisovatelů a horečka jménem Klub rváčů roste. Člověk by čekal, že její pokračování ve formě komiksu ji jen zhorší, jenže má být paradoxně spíš lékem. Zmateni? Nedivím se.

Kdybych recenzi na tuto knihu psal klasickým způsobem, byl by to příznak toho, že jsem ji nepochopil. Ne, recenzovat Klub rváčů 2 po stránce formy a příběhu by bylo, jako recenzovat vlastní vtip. Takže to udělám jinak, netradičně. Možná se vám to nebude líbit, možná vám to nebude dávat smysl, ale v tom případě budu vědět, že jsem to udělal správně.

Trochu se vraťme a podívejme se, jaký otisk nechal Klub rváčů ve světové kultuře. První kniha vyšla v roce 1996 a ze začátku neměla mezi lidmi příliš velký zásah. Palahniuk teprve startoval svoji kariéru jednoho z nejpopulárnějších spisovatelů současnosti.

Ten pravý odpich a status kultu příběhu dalo až vydání filmu od Davida Finchera v roce 1999 v hlavní roli s Bradem Pittem a Edwardem Nortonem. A to až poté, co film vyšel na DVD, v kinech si na sebe ani nevydělal. Teprve pak se rozjela ta pravá horečka.

Po světě se začaly zakládat skutečné kluby rváčů, lidi se začínali řídit radami Tylera Durdena, tetovat si jeho citáty po těle a nosit trička s potiskem Fight Clubu. Mnoho lidí se tak dostalo i ke knize, která se stala ohromně populární. Spousta z nich vám bude i dnes tvrdit, že je to jedna z jejich nejoblíbenějších knih.

Já jsem navíc z Ústí nad Labem, kde náš Činoherák jako jediný na světě dostal přímo od autora svolení k dramatizaci jeho díla. Činoherák uvedl premiéru Klubu rváčů v roce 2007 a od té doby je to jejich korunní klenot. Stále vyprodaný, stále aktuální, stále výborný.

Většina lidí tedy minimálně tento film viděla a zná první dvě pravidla klubu rváčů. Škoda, že Palahniukovo dílo a právě ta dvě pravidla skoro nikdo nepochopil. Aby autor tento omyl napravil, přichází jako správný zenový mistr ke svému zabedněnému žákovi a tříská ho bambusovou holí přes záda formou komiksového sequelu.

Proč je Klub rváčů tak populární? Proč tolik lidí vzhlíží k Tylerovi? Odpovědí je dílo samotné. Lidi mají neustále potřebu tvořit si nějakou modlu. Dříve jsme mohli mluvit o církvi, pak o konzumu a teď ji někteří vyměnili za Tylera Durdena a jeho Klub rváčů. Výsměch společnosti, která si fetišizuje produktový katalog Ikey, která je vykastrovaná, ztracená, nerozhodná, beze smyslu. Tak moc v hajzlu, že se obrátí k narcisistickému psychopatovi posedlého rozkladem a dekonstrukcí všech struktur a hodnot. A co se nestane, lidi si fetišizují i jeho.

Staví za něj autorovi monumenty popsané hláškami Tylera Durdena a vyzdobené vytřískanými zuby všech napodobitelů klubů rváčů. Jenže hádejte co? Autor o ně nestojí. On nechce být vaším novým bohem, otcovskou autoritou, cílem jeho díla nebylo dát vašemu životu smyslu v destrukci a ironizování. Protože stejně jako hipsteří subkultura postavená na ironii, antimainstreamových tendencích a kritice společnosti, ani Tyler Durden sám nikdy nic nového, lepšího nevytvoří.

Klub rváčů kdysi zabrnkal na chlapskou strunu testosteronu, která nezazněla už hodně dlouho. (Nic proti ženám, nejsem žádný macho, ale tohle je věc, kterou asi nikdy úplně nepochopíte. Stejně jako my nikdy úplně nepochopíme vaše uvažování. Pro chlapy bude mít Klub rváčů vždycky přidanou hodnotu, která vám zůstane částečně utajena.) Pokládal ty správné otázky a dost rázně na ně odpovídal.

Není proto divu, že to mnohým imponovalo. I já jsem jedné opilé noci s kámošema po vzoru Tylera, Boba a dalších založil malý klub rváčů. Ráno nás bolely ksichty a i když to byl svým způsobem dobrý pocit, tak mi bylo jasné, že tudy cesta nevede. Odpovědí na problémy, které Palahniuk načal, mělo být - jdi a kurva něco dělej, tvoř, žij, chyť život za koule, protože nikdo jiný to za tebe neudělá. Místo toho ale vznikla nová modla. Autor nechápavě kroutí hlavou a rozhodl se všechny pomýlence napálit svým sequelem.

V komiksu vám vezme všechno tím, že vám to dá. Dá vám jméno hlavní postavy, dá vám jeho příběh z dětství, dá vám odpověď na otázku: “co je Tyler Durden”. Dá vám absolutní a absurdní konec Tylerova plánu. On není Neil Gaiman, jeho postavy nejsou fér ani fajn, nestojí o mraky pozérů, kteří ani nečetli jeho knihy. Nechce, abyste měli jeho díla ve třech edicích perfektně zarovnané ve své knihovně z Ikey, aniž byste kdy doopravdy žili.

Klub rváčů buď pochopíte a už o něm nemluvíte, případně jen řeknete - hele tuhle knížku si přečti, myslím, že by mohla být pro tebe. Nebo jen tvoříte konzum z něčeho antikonzumního.

Paradoxně ale tímhle dílem, kterým ukázal svým doslovným čtenářům velký prostředník, a které se řadí mezi to nejzajímavější, co jsem za poslední roky četl, vytvoří nejspíš jen silnější kult. Destrukce Tylera Durdena se stane jeho vzkříšením, které budou opěvovat lidi, kteří nikdy nedostali ránu pěstí, kteří budou i nadále následovat vyražené koleje společnosti a pro které se stane jedinou formou rebelie a vzdoru.

Chuck mě velmi mile překvapil. Už jsem se bál, že se zaprodal, že půjde proti myšlence svého vlastního díla a on mi místo toho ukázal, kdo je tu Pan spisovatel. Udělal něco, co by si mohl dovolit opravdu jen Chuck Palahniuk a co by si mohl dovolit opravdu jen s Klubem rváčů. Unikátní záležitost, kde autor používá různé techniky vlastní jen komiksovému médiu. Stává se tak příběhem v příběhu v příběhu našeho života.

Cameron Stewart drží s Chuckem krok a ve výborné práci s panely a kompozicí příběhu graduje tempo. Nelineární, sebeodkazující, sebeironizující podívaná, jakou tito dva pánové dali graficky dohromady je důkazem, že komiks má ohromné možnosti storytellingu, které by byly bez kresby jen těžko takhle pojmutelné.

Na závěr ještě chválím Crew, která dostála svým slibům a komiks zpracovala na jedničku. Od samotného provedení knihy přes překlad až po lettering, vše je TOP třída. Díky za to.

Verdikt

Chuck je zpátky u svého kultovního díla, aby opět zamotal a odplálil svým čtenářům hlavy. Pokud měl nějaký návrat k příběhu Klubu rváčů a jeho proslulého zakladatele, Tylera Durdena, smysl, pak to byl tento. Poprvé v životě jsem četl něco, co autor napsal, abych to nenáviděl a proto to miluju. Sebedestruktivní, sebeironizující, protičtenářská jízda, která nejspíš nemá obdoby, a kterou opět většina pravděpodobně nepochopí, jak by měla. Pak už bude Chuck ale fakt muset vzít tu bambusovou hůl. Komiks není dokonalý, ale standardně hodnotit je ho nemožné. Jelikož už o něm ale druhý den zapáleně přemýšlím a zkoumám ho, zaslouží si ode mě vysoké hodnocení, které ale pro vás vůbec nemusí být směrodatné. Přečtěte a uvidíte.

9/10
Crew
Za spolupráci děkujeme nakladatelství Crew, které bylo založeno roku 1997, což z něj dělá nejstarší a zároveň největší komiksové nakladatelství v ČR. Už mnoho let poskytuje českým čtenářům světové komiksy česky a vydává svůj vlastní magazín Crew2 zaměřený na budování povědomí čtenářů o komiksech. Do pozornosti veřejnosti se také každoročně dostává svým vlastním festivalem Crwecon.

Pokud se Vám článek líbí, dejte palec nahoru.

Celkem 7 palců
RATing autora 17.1%

To se libí - TonyT, spiderbat, Elhonzo, littleredhead, hellblazer, Malkavian, Ikyy

O autorovi

Morzael
Morzael

Na ComixZone hrdě zastávám funkci šéfredaktora. Na komiksy nemám vyloženě vyhraněný vkus, mám rád každé kvalitní dílo. Nejraději mám ovšem asi temnější horrorové a fantasy příběhy, rád si ale přečtu i dobrý noir. Své místo v mém srdci mají také superhrdinské komiksy, které rád čtu kvůli jejich poselství, o kterém pak s oblibou spekuluji a snažím se tyto myšlenky následně sumarizovat v mých zamyšleních.

Sdílet článek

Článek týdne

Batman 07: Konec hry

Batman 07: Konec hry

Mohlo by Vás zajímat

Najdete nás na Facebooku