Naruto 26: Odloučení

Masashi Kishimoto má tendence prokládat jakoukoliv potyčkou skoky do minulosti a obeznámení se s postavami. Občas to funguje na jedničku a občas to drhne a zpomaluje příběh. Naštěstí jsme si flashback zfoukli minule.

Svazek č. 26 je v podstatě jedna velká potyčka. Slova byla řečena, slzy se utřely a teď je čas si pořádně rozbít držku.

Jestliže má čtenář načtené předchozí svazky, tak zná příběh kamarádů, kteří se vydávají různými cestami a se zatajeným dechem sleduje, jak se jejich pěsti pomalu barví do ruda.

Což o to, ran, emocí a tělesných tekutin tu teče opravdu hodně, co se ale podařilo nejlíp, tak je choreografie souboje. Kishimoto má občas sklony v repetici dialogů, ovšem co se kresby týče, tak zde předvádí opravdu lahodnou podívanou.

Jestli jste někdy viděli, nebo četli Dragon Ball, tak budete obeznámeni s tím, že souboje probíhají stylem „budeme se trumfovat a až jednomu dojdou trumfy, tak druhej prohrál“. V tomto vzoru souboj Naruta a Sasukeho probíhá. Někdo může být zklamán, jiný jásat - osobně jsem byl spíš potěšen.

Po každé sérii útoků a úderů se vymění dva panely bublin a jede se dál. Změní se taktika, styl, ukáže se nová schopnost, či technika. Zní to jako pokemonní zápasy, ale ono to funguje. Kishimoto umí překvapit a najednou nám všechno krásně zapadá do sebe.

Bohužel kromě daného vyvrcholení souboje se zde nic nestane. U tak dlouhé série jako je Naruto, na to člověk je zvyklý, ale více posunutí v příběhu by určitě neuškodilo.

Souboj Naruta a Sasukeho zabírá většinu mangy, ale stihne se ukončit relativně rychle v perfektním, emocí nabitém svazku. Navíc potěší alespoň minimální zprávy o ostatních postavách ze Skryté listové a jakési pomyslné finále je cítit ve vzduchu.