Hellboy a kouzlo komiksové moderny

7. února 2016 Lojzicz Diskuze (0)
Hellboy a kouzlo komiksové moderny

Následující článek jsem se pokusil pojmout jako takovou letmou návštěvu hvozdu jedné autorské mysli. Na začátku cesty stojí jeden obrázek, který hraje roli vstupní brány, následuje samotný hvozd, který o sobě dává vědět pomálu a v náznacích, jak tak míjíte jeden smrček za druhým, dokud se neobjevíte v srdci lesa obklopeni tak hustým porostem, že jím ani slunce neprojde.

Až tady vám dojde, že jste vlastně v cíli. Co si kladu za cíl? Přesvědčit vás o tom, že i když se tak občas netváří, JE Hellboy superhrdinská četba. Nejen to. Je to superhrdinská četba moderního věku komiksu.

Knihy Dobrovský

Skica a Žert

Stejně jako základní idea postavy i jméno Hellboy vzniklo jako součást malého žertu, který měl pro Mika Mignolu čistě osobní význam a jako takový nám asi navždy zůstane neznámým.

Já osobně se domýšlím, že ústředním motivem původní skici a zároveň klíčem k pochopení celého vtipu je kýčovitá spona s pro macho démona degradujícím jménem. Netradiční módní doplněk funguje jako emblém, tj. součást superhrdinské insignie referující o zevnějšku, schopnostech a mnohdy i o původu hrdiny. 

Např. Superboy je chlapec nadřazený člověku v každém ohledu, Batman je děsivý chlapík v netopýřím obleku, Spider-mana kousl radioaktivní pavouk, předavše mu tak své schopnosti. Chlapec z pekla... No, asi vám to dojde.

Skrytý vtip, jež jsem teď trochu nastínil, sahá ale ještě trochu dál. K jeho pochopení je třeba uvědomit si souvislosti superhrdinského žánru, na který skica odkazuje.

Zrození hrdiny

Archetypů hrdinova stvoření je několik, můžete si vybrat: prostý člověk vejde do nebes, kde se stane bohem. Bůh se bohem narodí, spadne z nebes a stává se člověkem. Prostý člověk po vzoru Orfea sestoupí do podsvětí, ze kterého vyleze druhou stranou jako bůh.

Následující vývoj je pak většinou stejný. Bůh se vrací do společnosti a stává se silou monitorující zachovávání morálních hodnot, které zastává.

Vztah mezi hrdinou a společností připomíná ve stříbrném věku komiksu něco, co významný francouzský filozof Michel Foucault popisuje jako pastýřskou moc. Pastýř, autorita, se stará o své stádo a je jeho povinností zajistit blaho celku stáda i jeho jednotlivců.

Na druhou stranu si za to pastýř od svého stáda vynucuje naprostou poslušnost. Stádo musí ctít pastýřovy pravidla chování a respektovat jeho světonázor. Stádo se pod pastýřovou taktovkou stává subjektem moci a je neustále monitorováno.

Hrdinové tak plní pro čtenáře dvojí úlohu. Zaprvé, chcete být jako oni, na správné straně barikády, uctívající správné morální hodnoty chráníc bezbranné. Zadruhé vám je vtloukáno do hlavy, že pokud takoví nebudete, dostanete přes držku.

A co když na zem se znakem na prsou přistane ďábel? To je ten vtip. Žijeme sice ve světské společnosti, nelze však zapřít, že západní kultura je vystavěna na bedrech křesťanské tradice.

Např. chápeme její ikonografii. Víme, co znamená, když se před Tenacious D zjeví červený satanáš s tváří Davida Grohla. Jsme vychováváni ve stínu ukřižovaných Ježíšků a rozumíme, proč je superhrdina z pekla pro většinovou společnost morálně nepřípustný, nebo aspoň úsměvný.

Stříbrný věk v díle Mika Mignoly

Samozřejmě, žijeme ve věku moderního (možná už post-moderního) komiksu, a perspektiva stříbrného věku, kterou jsem obrázek trochu krkolomně nahlížel, je zastaralá. A je zastaralá dlouho. To už dal hipízácký věk bronzový najevo dostatečně. Její použití má ale svůj důvod.

Zlatý a stříbrný věk komiksu jsou dvě po sobě jdoucí období, ve kterých vzniká většina dnes nejslavnějších hrdinů. Odděluje je od sebe krátká pauza raných 50. let, kdy zavládla většinová nevole společnosti vůči komiksovému médiu, jakožto prostředku propagace explicitní brutality, latentní homosexuality a fašismu (dělo se tak následkem povrchních a zcestných psychologických studií a hodně drsných horrorových záležitostí nakladatelství EC).

Raný stříbrný věk, který nastal po zavedení nechvalně proslulé ďábelské značky Comics Code Authority (zkráceně CCA), je považován za nejkonvenčnější dobu superhrdinského komiksu.

Přestože se spousta klasických superhrdinů musí v rámci nového klimatu, který ve světě komiksu zavládl, přetransformovat a ztratit přitom mnohdy na kvalitě, dokázal se komiksový průmysl vzpamatovat a zažít menší renesanci. Ve středu dění stáli tenkrát pánové Stan Lee a Jack Kirby, z jejichž mysli vyvstali noví a neotřelí hrdinové.

Těžko říct, který u mnohých výplodů jejich myslí byl nejzásadnější. Můžeme ale s klidem říct, který byl první. Fantastic four, přezdívaná jako První rodina Marvelu.

Příběhy Mr. Fantastica, Invisible Woman, Human Torche a Thinga obsahují každou ze základních ingrediencí úspěchu dua L+K, které, jak věřím, později ovlivnily Mika Mignolu při tvorbě Hellboye.

Posuneme se nyní trochu dál v čase k prvním několika knihám Hellboye a vše nám začne zapadat. Vidíme tu všechno z Fantastic four. Kosmické nebezpečí, šílené experimenty, hlášky, ženy v nesnázích, pěstní souboje mezi monstry frankensteinova typu. Vše podané v kresbě, která si bere hodně z Kirbyho stylu, jak Mignola sám několikrát přiznal.

A když se teď naposledy vrátím k původní skice ze začátku článku, bude vám všechno připadat jasné jako facka. Typ hrdiny stříbrného věku, Kirbyho styl, to je to k čemu se Mike Mignola ve svém stylu rád vrací, kde se cítí doma a co zároveň rád rozbíjí.

A to není nic, co by z Mignolovy hlavy někdy zmizelo, i když je Hellboyova finální podoba úplně někde jinde. Pořád z příběhu Hellboye cítíme ten feeling stříbrného věku, který na svět dýchl poprvé z komického obrázku bez budoucnosti.

Moderní superhrdina

Samozřejmě to není všechno, co lze na sérii Hellboy označit jako zajímavé. Jak o kresbě Mignoly řekli mnozí přede mnou, včetně Alana Moora a Václava Dorta, je to mistrovské dílo i přes fakt, že není detailní jako v případě mnohých dalších mainstreamových autorů.

Její unikátnost spočívá v Mignolově schopnosti vystihnout zkratkou scénu tak, jak nejjednodušeji to jde, a zároveň neubírat nic z její přehlednosti. Nelze nezmínit ani ikonickou práci s tuší a stíny. V tomto směru je styl Mika Mignoly inovativní a řadí jej mezi legendy moderního komiksu jako je Frank Miller (Sin city, Návrat temného rytíře) a Dave McKean (Sandman, Arkham).

Po příběhové stránce se Hellboy kromě stříbrného věku vyznačuje silným vlivem díla H. P. Lovecrafta, biblických motivů a (až na pár výjimek) evropského folklóru, především ruského a anglického.

O některých příbězích autor dokonce prohlásil, že jsou starými pověstmi inspirované do té míry, kdy jediné, co odlišuje originál od komiksu, je výskyt Hellboye. Jde však o příběhy, které jsou krátké a slouží jako podpůrné trámy pro výstavbu větších silnějších příběhů.

Jak zaznívá z odstavců výše, je Mignolův svět už od prvních skic inspirovaný spoustou vjemů, což je pro moderní komiks typické. Přesto nelze říct, že jde o bezduché vykrádání.

Krásným na komiksové moderně zůstává totiž to, že když se udělá správně, dokáže vzít něco z minulosti a přetavit to v něco nového a zajímavého. Hellboy je ve své podstatě tragickým příběhem jedince, jehož minulost v očích ostatních determinuje jeho budoucnost.

Neustále obklopován fanatiky, kteří věří, že je jeho osud předem dán jeho původem, se Hellboy snaží nad svou rolí ve velkém kosmickém dění nepřemýšlet a pokud bojuje, bojuje za své právo určit si svůj osud sám.

Ať se na to koukáte, jak chcete, musíte uznat, že to je skvělý příběh. V současném společenském kontextu, kdy se mají lidé sklon uchylovat k unáhleným soudům nad jinými na základě jejich původu, jeden z nejdůležitějších.

O autorovi

Lojzicz
Lojzicz

Autor o sobě ještě nestačil nic napsat.

Minotaur.cz
Minotaur.cz

Sdílet článek

Článek týdne

Hellboy

Hellboy

Mohlo by Vás zajímat

Najdete nás na Facebooku