Víš co, Sašo...?
Pokračuji dalším superhrdinským (i když ne tak docela) kouskem, který jsem v poslední době četl, a ke kterému bych se rád vyjádřil recenzí. Tentokrát zabrousíme do nakladatelství BBart a juknem na pleš Lexovi Luthorovi.
Sci-fi, drama
Lex Luthor je jeden z mála lidí, kteří vidí nebezpečí absolutní moci, jež Superman představuje. Vymyslí proto plán, jak se syna Kryptonu zbavit jednou provždy, nebo mu alespoň velmi ublížit…
Jak jsem psal už v úvodním odstavci, Lex Luthor: Muž z oceli není superhrdinský komiks. Jasně, superhrdinové se tu vyskytují, ale pozornost se točí kolem geniálního multimiliardáře a jeho vnitřních pochodů.
Pokud už jste měli co dočinění s autorem komiksu, Brianem Azzarellem, určitě víte, že jeho silnou stránkou jsou vnitřní monology postav. Tohoto trendu se drží i v této knize, která je minimálně ze 75% tvořena vnitřními pochody Lexe Luthora. To je naštěstí pozitivní posun od zavádějícího komiksu Joker, ve kterém Klauní princ zločinu vůbec hlavní postavou není.
Nicméně stejně jako Joker, i Lex pro mě byl zklamáním. Synopse příběhu ve vás nahlodává otázku, zda je Superman spásou či hrozbou.
Těšíte se proto, jak z pohledu Lexe uvidíte druhou část barikády. Těšíte se, jak vám s chladnou logikou vyvrátí zažitý koncept hrdiny, kterého Superman představuje, že uvidíte odvrácenou stranu hrdinství, a že na konci komiksu budete v rozporu sami se sebou, jestli ten Lex přeci jen nemá pravdu. No, tak na to zapomeňte.
Azzarello je lišák, umí postavit věty a monology tak, aby se tvářily inteligentně a promyšleně. Umí si hrát s přechodem několika příběhových linií, že to působí velmi dramaticky a dospěle. Umí zkrátka vytvořit líbivou krabičku ke svému průměrnému obsahu.
Když prokouknete všechny jeho cool techniky sloužící k upoutání a ohromení čtenáře, narazíte na průměrný příběh recyklovaný z několika příběhů se Supermanem. Když si rozeberete Lexovi monology, dojde vám, jak jsou uměle nastavované a rádoby hluboké.
Čekal jsem od příběhu, že dostanu postavu, která má pro své jednání důvody. Jako to třeba bylo v Supermanovi: Rudé hvězdě, kde jsem až do konce nevěděl, komu vlastně fandím. Nicméně Lex pro mě i po přečtení zůstává pořád stejné ufňukané děcko, které se nemůže smířit s tím, že nad něčím nemá kontrolu.
Chtěl jsem zkrátka vidět rozpor, výčitky, těžká rozhodnutí a účel, který světí prostředky; dostal jsem jen kontrolou posedlého egomaniaka. Což není nic, co bychom si o Lexovi už takhle nemysleli, proto mi přijde tento komiks jako zbytečnost.
Přišlo mi, že buď autor vlastně ani nevěděl, co chtěl postavou sdělit, nebo udělal z Lexe schizofrenika. Na jednu stranu strašně pozorný zaměstnavatel, co si poklábosí i se svým uklizečem, na druhé straně kripl, co prostřednictvím jiných vyhrožuje a vraždí lidi, nevinné lidi. A to, že si to tam rozdává se svou uměle vypěstovanou Supermankou, Hope, je pak už vyloženě případ pro Freuda.
Kresba od Lee Bermeja mi tady už nevadila tolik jako v Jokerovi, kde vykrádal v podstatě Nolanovské filmy. Já teda moc nemusím tyhle plastické, matné postavy s přemírou stínování, ale zde to celkem sedlo – do šedého světa Lexe Luthora. Opět se ale kresba blíží spíše více realistickému pojetí světa DC a já Metropolis radši křiklavé a barevné.
Fanoušci stylu psaní Briana Azzarella, líbivých monologů a realistického pojetí komiksového světa.
Opět se mi potvrdilo, že Azzarello prostě není pro mě. Spousta rádoby hloubavých frází a silných monologů, které zastírají nudnou a neoriginální zápletku. Cílem mělo být ukázat Luthora jako člověka, který má pro své jednání důvody. Pro mě je po přečtení ale pořád stejný zmetek a ubrečené děcko, které se nemůže srovnat s tím, že něco neovládá. Nevidím ten rozpor, nevidím tu poetiku, nevidím tu myšlenku, vidím jen další Azzarellův trapný pokus zahrát si na hloubku.