Naruto 24: V úzkých

Manga série Naruto má jednu obrovskou výhodu. Hned při otevření komiksu člověk ví, že pokračuje přesně tam, kde minule skončil bez zbytečného odskakování a děj ho neuvěřitelnou rychlostí vrací zpátky do děje. Laťka je nasazená z předchozích dílů proklatě vysoko a naštěstí ji nic nesráží. Dokonce bych mohl říct, že byla zase o kousek posunuta. Důvod je prostý; autor Masaši Kišimoto ve 24. svazku postupně uzavírá linku o záchraně Sasukeho a velice chytře si uzavírá jednotlivé dějové linky, které slibují grandiózní finále.

Co ovšem potěší všechny fanoušky světa žlutovlasého nindži je návrat starých známých postav. Hned ze začátku svazku se na nás vyřítí starý, dobrý známý tlustoobočnatec Rock Lee, který roztančí své taidžucu a na pár kapitolách nám ukazuje perfektní příklad naprosto odlišného nindži ze skryté listové vesnice. S Rockem Leem na scéně se nám taky více předvádí Kimimaro, který je Oročimarovým trumfem k získání Sasukeho. Právě jeho postava je nejvíce zajímavá a poskytuje další odlišný pohled na celý drsný svět nindžů. Samozřejmě by to nebyla zajímavá postava, kdyby neměla v rukávech eso, či dvě – a právě zde Kimimarův styl boje vyniká naprosto perfektně a Kišimotova kresba snad ještě nikdy nebyla dynamičtější, akčnější a preciznější. Jsou zde vidět určité podobnosti s nindži ze skryté mlžné a zároveň obrovský skok jinam, který dodává jistou dávku odlišnosti ‚novému kostnatému záporákovi‘.

Osudy Kibi a Šikamarua se nám krásně uzavřou na pár stránkách bez delšího prodlužování. Záměr tohoto rychlejšího spádu je zcela jasný – uzavřít rozehrané příběhy, abychom se mohli dostat k očekávanému finále mezi hlavními hrdiny. Díky tomu svazek uteče velice rychle, ovšem zakončení právě vedlejších linek je chaotičtější, než by se hodilo a rozuzlení působí vyloženě jako scénáristická berlička, která působí pouze jako efektivní klišé.

Kresebně je Narutova série naprostá špička. Tenká linka vévodí, akční scény působí přirozeně, přehledně. Zvláště pak v druhé polovině svazku se ukazuje smysl pro detail a velice precizní kresbu, kdy Kimimarovi kostní techniky lítají jedna za druhou a čtenář neví, zdali je překvapen nebo znechucen vším, co si Kimimaro vytahuje z těla. Jde vidět, že Kišimoto se vykreslil a tudíž si dovoluje i lehké změny u navrátivších se postav, které jsou velice efektivní a působivé.

Svazek s názvem ‚V úzkých‘ je skvělým příkladem toho, jak ukončit příběh, který slouží jako předkrm něčemu většímu. Atmosféra se dá krájet, v sázce je všechno a Naruto nemá na výběr, než se postavit svému rivalovi. A finální strana nás ujišťuje, že nás čeká jistě spektakulární finále, které, pokud bude podobné tomu, co jsme četli do teď, si budeme pamatovat ještě dlouho.