130 - Hodní, zlí a oškliví

Než se mi kniha dostala do rukou, nevěděl jsem kdo je Nikkarin, nevěděl jsem, že vůbec 130 existuje. Po otevření mne na první pohled zmátla kresba. Černobílé provedení moc rád nemám a tak jsem byl zprvu zklamán. Když jsem se ale do knihy začetl, zjistil jsem, že kresba je do tohoto stylu velmi padnoucí. Samotný Nikkarin dokáže do obrázku vkreslit to, co hodně knih postrádá. V jednoduchosti se ukrývá krása a na to se v dnešní době zapomíná. Právě tato jednoduchost knihu zdobí. Při čtení jsem velmi obdivoval to, jak autor skvěle pracuje se světlem a stíny jen pomocí čar. Tuto techniku si pamatuju ze školy a vím, že je mnohem obtížnější než běžné stínování tužkou, kdy jednoduše rozmazáváte vrstvy.

Jak jsem řekl, kresba je velmi jednoduchá a pro oko běžného čtenáře obyčejná, ale po začtení zjistíte, že tahle záležitost je daleko víc propracovanější práce, než jakákoli kresba v dnešních komiksech zahraničního původu. Kresba, na kterou jsme dnes zvyklí, je totiž velmi jednoduchou záležitostí, kdy se provede jednoduchý náčrt, jeho nedostatky se zakryjí přesným obrysem a další nedostatky se zakryjí coloringem. Mnohem těžší je vkreslit do papíru život jen pomocí čar a teček.

Co se týče příběhu, kniha se odehrává v postapokalyptické době po válkách zpustošenou zemí. Lidé se schovávají v bunkrech, a ani neví, že je 20 let po válce. Ti, kteří jsou na povrchu, žijí v domorodých kmenech, nebo v izolovaných městech, či jen tak putují světem jako hlavní hrdinové Bo, princ Antoine a jejich Kňch, který je pro mě záhadnou existencí.  V tomto světě ale není nic tak jednoduché jak to na první pohled vypadá. Jistá část obyvatelstva má jakési zvláštní schopnosti. Ať už postava, kterou vidí naši hrdinové na konci knihy létat, nebo pán, který je odmalička němí, avšak po výbuchu dokáže komunikovat prostřednictvím rádia. V neposlední řadě nesmím zapomenout na Daraqua, to je poslíček Lupuse. Daraque svou schopností dokáže z lidí vysávat život (nevím, jestli je to přesný popis jeho schopnosti, ale tak jsem to pochopil). Lupus je vůdce velmi nebezpečné skupiny lidí, jak sám Nikkarin v ději vysvětluje, nejsou to lidé, ale divoká zvěř.

Jediné co mě na knize mrzí, je délka. Kniha sice vypadá „tlustě“, ale obsah je tištěn na tvrdý papír, takže se její tloušťka smrskne do 120 stran děje. Což mě velmi mrzí, jelikož jsem se do knihy krásně začetl a chtěl jsem číst mnohem déle. Kniha ve mně vzbuzuje obrovskou chuť tento svět poznat mnohem víc, tudíž si první díl nadělím pod stromeček a ten třetí snad v nejbližší době nakladatelství Labyrint vydá. První kniha vyšla v roce 2009, tato druhá o rok později. Třetí kniha má pěkný skluz, takže doufám, že se pokračování opravdu dočkám.